Asi si teď ťukáte na čelo, že to je přeci jasný, kde se berou děti, nosí je přeci čáp, nebo ne? Nebojte, nejsem padlá na hlavu a následující text nebude ani o sexu ani o čápech ;). Tento článek nebude souviset se stravou, teď si možná říkáte, tak proč ho píšu a proč ho máte číst?
Tato rubrika se jmenuje deník prvorodičky. Samozřejmě, že se zde budeme věnovat především jídlu, výživovým doporučením, různým vychytávkám apod. Ale každý příběh má nějaký začátek a tento začal už před léty.
Moje diagnóza byla „neplodná“. V mých 16 letech mi byla diagnostikovaná endometrióza. Prodělala jsem operaci, následnou hormonální léčbu a na štěstí se lékařům povedlo, dostat tuto potvůrku do spícího stavu, takže jsem žádné problémy neměla. Jenže toto onemocnění po sobě zanechalo srůsty, díky nimž vzniklo podezření, že mám zdeformované vejcovody. Jestli jsou vejcovody průchozí zjistíte pouze operací.
Když mi bylo asi 25 let, domluvili jsme se s manželem, že to začneme zkoušet a necháme tomu volný průběh, však příroda si sama řekne. Tohle období trvalo 5 let a příroda stále mlčela. Takže jsme se rozhodli navštívit reprodukční kliniku. Oba jsme se nechali vyšetřit a vypadalo to, že s jejich pomocí se to musí podařit. Absolvovali jsme první cyklus, vajíček mi odebrali dost a zůstaly 3 přenosu schopná embrya. Ani jedno z nich se nechytlo. U druhého cyklu mi opět odebrali vajíček dost a opět zůstaly 3 embrya, jenže se u mě projevil hyperstimulační syndrom (na štěstí ne v té nejhorší podobě) a já doma lezla po čtyřech. Přenos embrya se musel odložit. Když už se schylovalo k dalšímu pokusu, byla mi zjištěna cysta, takže jsem místo na kliniku mazala do nemocnice pod kudlu. Při té příležitosti mi udělali i vyšetření vejcovodů a rovnou mi jeden odebrali, chudák byl zbytečný, nefungoval. Takže asi po třičtvrtě roce od odběru vajíček konečně došlo k dalšímu transferu embrya. Bohužel zase neúspěšně. Pro pátý pokus nám byla doporučena akupunktura a světe div se, povedlo se.
Kubíček se narodil v červenci 2015, asi 7 let od chvíle, kdy jsme si řekli, že chceme dítě. A teď vážně, proč o tom vlastně píšu? Chci povzbudit vás, kteří to zkoušíte a nejde to, nevzdávejte se! Chci popostrčit vás, kteří si říkáte, že máte ještě dost času, že to taky nemusí hned vyjít! Chci poradit vám, kteří už máte za sebou několik pokusů, existují i alternativní cesty a není špatné je zkusit propojit!
Děkuji, že jste si tento můj příběh přečetli. V dalších článcích se můžete těšit na moje zjištění ohledně výživy dětí, na moje omyly, na doporučení odborníků a inspiraci v tom, co Kubovi vařím a jak to dělám. A já se budu těšit na vás 🙂
Irena Šneková
Napsat komentář